O puzzlích aneb skládačka na míru

Už delší dobu jsem se zde nijak literárně neprojevila, ne snad proto, že by nebylo o čem psát, případně s čím se podělit, nicméně se domnívám, že o některých zážitcích, prožitcích a pocitech je lépe mlčet než je vytrubovat do celého světa. Ve světle událostí posledních dnů mi však na mysli vytanulo jedno přirovnání, které si prostě nemůžu nechat jen pro sebe.

Dobách mých dávných dětských let, kdy občas bylo i času nazbyt, jsem strašně ráda skládala puzzle. Nikdy jsem v tom nebyla žádný přeborník, se svými podobně nadšenými vrstevníky jsem se nejspíš nemohla měřit ani v rychlosti skádání ani v největším počtu sestavených dílků, ale prostě bavilo mě to. Cítila jsem vždycky úplně ohromnou radost z každého pasujicího kousku, obzvláštní nadšení ve mě vzbudilo, když jsem našla konkrétní jeden dílek po dlouhém hledání. A fascinovalo mě, jak to všechno krásně do sebe zapadá, jak několik stovek podivně tvarovaných kousků může vytvořit něco tak dokonalého. Samozřejmě se ale ten obrázek nesloží sám, potřebuje svého skladatele.

A tak se dostávám k tomu, jak pozoruju svého Skladatele, který si hraje s mozaikou mého života, vidím, jak všechno do sebe dokonale zapadá a naplňuje mě to velkou radostí. S úžasem sleduju, jak je možné, že to množství zdánlivě se sebou nesouvisejících situací, myšlenek a slov poslední doby tvoří něco velikého a podivuhodného. Nejkásnější je, když ten smysl poznávám až po určité době, připadně jsem ho ještě nepochopila, ale věřím, že jednou pochopím. Jediné, co mě možná tak trochu mrzí, je, že nevidím, jak ta skládačka nakonec dopadne, jaký obrázek z toho vyleze. Při skládání puzzlí jsem vždycky trvala na tom, že bez předlohy nic nesložím. Cítila jsem se s návodem jistější, když jsem věděla, že hrad má právě dvě věže, že všechno s oranžovým nádechem je součást keřů v pravém dolním rohu a že obloha vlevo je tmavší, než ta vpravo. Když člověk ví, kam má ten který kousek směřovat, přispívá to k rychlejšímu celkovému složení, než kdyby vůbec netušil, co vlastně skládá. Tudíž není divu, když prožívám nejistotu, občas trochu smíchanou i s obavami, když nevidím, podle čeho bych měla skládát ten svůj život. Jistě by se dalo namítnout, že už kniha Genesis popisuje, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, a tudíž by měl vědět, podle Koho skládat, jenže to je taky takový obraz-neobraz, když se člověk nemůže na vlastní oči přesvěčit o tom, jak přesně to má vypadat a při rozlišování srdcem se teda moc jistá necítím.

Na druhou stranu ovšem tuším, že je dobře, když nevidím, co se z mého života nakonec vyklube. Jednak by se pak vytratilo to napjaté očekávání budoucích událostí a taky je možné a dokonce i pravděpodobné, že vědět co mě čeká, nejspíš bych se pak toho zalekla a chtěla si to všechno zorganizovat jinak a po svém, v naivním přesvědčení, že vím nejlíp, co je dobré. A tak i když se mi to přijímá dost těžko, chápu, že je dobré, když Hospodin neposílá domů do vlastních rukou dopis, ve kterém by nám jasně vysvětlill, tak teď budeš dělat to a pak tohle, abys pak mohla jít tam a udělat tamto. Cením si svobody, kterou nám Bůh daroval, ale někdy bych strašně ráda nakoukla do toho Jeho harmonogramu mého života, abych pak neměla pocit, že ta skládačka, kterou na vlastní kůži prožívám, se mi nezdá, ale že je fakt součástí Jeho plánu.