Haleluja, sláva, čest i chvála s dobrořečením!

Tak jsem zase po delší době pocítila potřebu podělit se s někým o právě prožívanou radost, neboť sdílená radost je prý dvojnásobnou radostí. A co mě tak rozradostnilo? Asi to ani nebudu umět přesně popsat, ale...

Prostě mi začaly Velikonoce. Čas radosti, velké vděčnosti a ještě větší naděje. Všem ostatním už začaly pravděpodobně o pár dní dříve, ale když mě občas dost trvá, než mi něco dojde :-) Velikonoční liturgii jsem si sice taky prožila, ale mé "aleluja" ze mě vycházelo spíš na povel, než z hloubi srdce. Stačilo ovšem pár dní, jeden telefonát a intenzivní Boží slovo, tak skutečné a živé, že dokázalo obrátit můj pohled o 180 stupňů. Nebo spíš o 360. Koukám totiž sice stále tím stejným směrem, ale přece úplně jinak :-)

Při rozjímání nad včerejším úryvkem evangelia o emauzských učednících (Lk 24,13-35) mi došlo, jak jsem úplně slepá. Vždycky jsem povýšeně kroutila hlavou nad tím, jak mohli ti učedníci Ježíše nepoznat - vždyť ho přece znali už z dřívějška! A když s ním mluvili, srdce jim sice hořelo, ale pořád jim nic nedošlo. No je to normální? Ano je. Já jsem totiž úplně stejná. S Ježíšem mluvím, vyprávím mu o tom, co On ví sám líp než já a místo toho, abych se snažila pochopit, co se mi snaží říct, pořád si s očima zavřenýma a ušima zalehlýma melu tu svou. No jsem normální? Asi ne... Na druhou stranu, i samotní učedníci měli problém tomu vzkříšení uvěřit, a to s Ježíšem pobývali celé 3 roky. Takže když já se dívám na Jeho znamení v mém životě trochu nevěřícně, nejsem v tom sama. I na mě platí Ježíšova slova učedníkům: "Proč jste tak zmateni?"  Hm, no proč? To by mě taky zajímalo... A jak jsem se dneska dotčetla v jednom komentáři na dnešní liturgické čtení (Sk 3,11-26): "Před zmrtvýchvstáním bylo přípustné žít v nevědomosti, ale teď už to přípustné není." Ono se to v tom kázání židovskému lidu myslí asi trochu jinak, ale když já už mám takový zvyk vztahovat všechno do svých konkrétních životních situací a tak jsem si to všechno přebrala po svém :-)

A pak mě včera dostal Hospodin ještě jednou. Hledala jsem nějakou vhodnou myšlenku či příběh na dobrou noc do spolča a jak jsem tak přemýšlela, kde bych mohla něco pěkného najít, všimla jsem si, že mám v počítači uložený jakýsi wordovský dokument nazvaný "myšlenky". Matně jsem si vzpoměla, že jsem jednu dobu měla takový hezký zvyk zapisovat si citáty a větičky, co mě kde zaujaly a že je možná škoda, že jsem na to nějak pozapoměla. A tak jsem to otevřela, a i když jsem nenašla to, co jsem momentálně chtěla hledat, přecejen jsem našla to, co hledám :-) S některými (znovu)nalezenými myšlenkami se podělím, protože mě ta Boží péče o mou osobu tak dostala, že si to nechci nechat všechno pro sebe. Nepřestane mě fascinovat, jak On dokáže slovy reagovat na každou situaci a jak se vždycky trefí do černého :-)

• Pán zažíná světla postupně, jak plyne čas a jak je potřeba. Nerozsvěcuje je všechna najednou na začátku, když ještě nejsou potřebná, neplýtvá světlem, ale dává ho vždy v pravý čas.

• K zdokonalení naší schopnosti mu důvěřovat využívá Bůh problémů v našem životě více, než když nasloucháme skvělému kázání nebo čteme báječnou knihu.

• Máme tendenci hledat svět pohodlí. Snažíme si vybudovat zvládnutelné životy, do jisté míry bezpečné a předvídatelné, abychom si udrželi představu, že máme vše pod kontrolou.

• Vím, že si myslíš, že nesouhlasím s tvými sny, když máš strach a bojíš se mi je odevzdat… Chci ale, abys věděla, že to já jsem tvými sny. Já jsem ti je dal. Jediné, co ti brání, je strach z odevzdání.

• Na co čekáš, jakou jistotu ještě potřebuješ? Dokud neuděláš první krok, aniž by sis nechala zadní vrátka otevřená, nedočkáš se žádného potvrzení. Jak může Ten, který tě miluje ... dát pokoj, když mu nedůvěřuješ hned od začátku?

A tak by se dalo pokračovat další spoustou vět, ale myslím si, že už jsem odhalila ze svého soukromí až příliš a navíc asi (naštěstí!) ne každý mě pochopí :-)

Ale neodpusím si na závěr ještě jeden citátek jedné moudré svaté:

S dobrým úmyslem nestačí začít. Je třeba bojovat, každý den.