Tak nám začal půst...

Až do dneška mi přišlo zbytečné zakládat si blog kvůli tomu, abych psala o tom, co si myslím a co se mi stalo. Nikdy jsem nebyla z těch, co by potřebovali do celého světa vytrubovat své názory, popřípadě pocity, a říkala jsem si, že k takovému činu, jako je založení blogu, mě donutí jen nějaký opravdu hluboký zážitek, protože běžné události mého života přece nemůžou nikoho zajímat. Ale tak jako v poslední době téměř pořád, potvrzuje se na mě to známé úsloví, že "Člověk míní a Bůh mění." Ono se sice nic tak závratného nestalo, postní doba začala a poběží i beze mne, ale přesto jsem najednou pocítila potřebu nějakým způsobem se zde prezentovat.

Skutečnost, že je dneska Popeleční středa, je natolik známá, že se může zdát naprosto zbytečné to sem psát, ale přesto neuškodí znovu si připomenout, že postní doba je fakt tady a nepočká, až my se uráčíme všimnout si jí. A zbytečná rozhodně není. Odjakživa nesouhlasím s formulací, že postní období je období příprav na Velikonoce, Já osobně, dá- li se to tak říct, vnímám tuhle dobu snad i možná hlouběji než čas velikonoční. Nějak tak víc se dotýká konkrétně mé osoby (ne že by snad Velikonoce ne) a je to prostě čas, kdy je více než vhodné se utišit, zklidnit. Zní to sice celkem jednoduše, ale rozhodně se nedá říct, že by se mi to pořád dařilo, no však mám aspoň stále důvod snažit se.

Přecejen se mě ale má dnešní Popeleční středa dost dotkla. Těšila jsem se na ni už několik dní předem a to jednak kvůli očím neviditelné atmosféře postních dnů a slov a písní, jenž mám moc ráda, a taky kvůli jednomu očím viditelnému znamení - popelci. Chtěla jsem totiž dneska odčinit jeden svůj dávný poklesek. Je už to asi tak nejspíš dva nebo tři roky zpátky, co jsem po ranní "popeleční" mši šla s křížkem na čele do školy. Byla jsem na své znamení celkem hrdá, ale jen do té doby než jsem došla do šatny a mí spolužáci se začali ptát: Co to máš na čele; Jsi tam špinavá, a podobně. No a moje reakce: Aha, asi jsem se někde ušpinila. Prostě jsem nebyla schopna vůbec nijak rozumně zareagovat a říct třeba, že to špinavé čelo symbolizuje mou špinavou duši. A dodnes se stydím za to, že jsem hned běžela k umyvadlu a své viditelné znamení nečistoty rychle smyla. No a letos jsem to chtěla pomyslně napravit, opět jsem věděla, že večení nestihnu, a tudíž půjdu před školou na ranní. A tak jsem si předem v hlavě připravila odpověď na otázky svých spolužáků, když teda přijdu s křížkem od popela na čele a skoro jsem se až těšila, jak budu mít dneska příležitost svědčit, já totiž jen tak spatra o víře moc mluvit nedokážu. Říkala jsem si, že dnes mě nemůže nic zaskočit. Jenže, člověk míní... Při slovech dnešního evangelia o tom, že své pokání nemáme činit veřejně, jsem se v duchu pokrytecky pochválila, že s tím zrovna nemám problém a splňuju to tím, že nikde nehlásím, že dneska nejím (samozřejmě vím, že to dneska i ve dnech následujících není o tom jídle v první řadě). Vůbec mě ale nenapadlo, že by tohle mohl být začátek překažených mých popelcových snah. Náš pan kaplan, který vůbec celkem rád zavádí novoty, totiž nedělal klasické křížky na čelo, jak bývá obvyklé, ale sypal přímo trochu popela každému na hlavu do vlasů. Překvapilo mě to hodně, hlavně proto, že už jsem měla v mysli úplně jiný scénař dne. Ale právě v těchto zdánlivě předem jasných událostech se mi Pán dává připomínat nejvíc a způsobem, který by mě ani ve snu nenapadl, poráží dost drsně mou pýchu. Nejdřív jsem byla tak trochu zklamaná z toho, že nemůžu viditelně dávat najevo začátek postní doby, ale pak mi to došlo. Tímto se pro mě otevírá nový úkol pro postní dobu - nesvědčit tím, co je hned na první pohled vidět, ale snažit se působit do okolí svým dobrým příkladem, což je úkol mnohem náročnější a dlouhoděbější. Mám na to sice zhruba ještě 40 dní a vlastně je to úkol celkem na celý život, ale nejspíš už včera začít bylo pozdě.

Navíc má ten popelec ve vlasech ještě jeden moc hezký význam - pokaždé, když teď prudce pohnu hlavou nebo se skloním, trocha odletí a padá přede mne, a tak si pokaždé uvědomím ten nezpochybnitelný fakt, že "Prach jsem (doslova) a v prach se obrátím". Tak doufám, že na to nezapomenu, i když už se popel nebude ze mě sypat a že se mi podaří prožít tu postní dobu dostatečně hluboce, jak bych si přála a hlavně jak by si přál Pán. A totéž přeju každému, kdo si toto přečetl a došel až sem.