Co mně dalo Bulharsko

Skrze salesiánský dobrovolnický program Cagliero jsem měla to štěstí, že jsem prožila nezapomenutelných 5 týdnů v Bulharsku jako dobrovolnice „na misiích“. Bylo to spíše jen takové počáteční seznámení se s tím, co to vlastně jsou misie, jaká je mentalita Bulharů a jak se pracuje s Romy, ale i tak to byla ohromná zkušenost. Kromě bytí a hraní si s romčatama i bulharskýma holkama jsem si taky užila krásy bulharské přírody, ochutnávky bulharské kuchyně a mnoho dalšího. Po návratu do Čech mě malinko zaskočila otázka „Co sis z Bulharska přivezla?“ No mohla bych vyjmenovat to množství hmotných věcí typu 2 flowersticky, lehce prošlé čokolády AfterEight, frapovač a další životu nezbytné věci :-), ale mnohem větší význam mají pro mě všechny ty přivezené prožitky, objevy, zkušenosti a dovednosti:

 1)      „Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně, že jsou intenzivní.“ Toto heslo začalo být aktuální hned první den, kdy jsme se vydali na výlet k vodopádům. Byli jsme připraveni na to, že to bude náročné, ale že až tak… nejsem moc typ, co by vyhledával adrenalin, takže 20-ti násobné brodění řekou po nestabilních kamenech s vodou dosahující k bokům a překonávání skal, na kterých to skutečně klouzalo, stačilo k tomu, abych si ptala sama sebe, kam jsem se to vlastně dostala.

  Dar č. 1: Naučila jsem se překovávat sebe samu. Což se ještě několikrát docela hodilo :-)

2)      Pro člověka mého typu, který je ze všeho nejradši, když věci jsou předem přesně naplánované, bylo dost náročné pochopit, že ještě dva dny před táborem není jasné, kolik holek vlastně pojede a jaký přesně bude program. Tím méně bylo pochopitelné, že se program i během tábora několikrát měnil a časový harmonogram byl jen na okrasu. A už vůbec nechápu, že se nad tím nikdo nepozastavoval.

  Dar č. 2: Nerozčiluje mě, že zatím nemám připravených spoustu věcí na tábor, který začíná už/až za týden.

3)      Můj vztah k bulharštině prošel několika fázemi. Nejprve mně to byl hrozně nesympatický jazyk, který eventuálním zájemcům o jeho studium ztěžuje situaci tím, že se schovává za těžko identifikovatelné znaky, všeobecně označované jako azbuka. Postupem času jsem však byla mile překvapena, jak snadno se dostává do uší a jak relativně rychle mu člověk odkojený češtinou dokáže rozumět. Pravda, do úst se dostával pomaleji, zato ale trvaleji, čímž chci říct, že se některá slova v mém slovníku úspěšně zabydlela. Poslední fázi s bulharštinou zažívám teď v Česku a jednoduše se dá říct: „Chybí mi.“

  Dar č. 3: Ze začátku jsem se cítila jako hluchoněmá, naprosto bezmocná a neschopná – což byla docela dobrá škola pokory.

4)      Od dobrovolné služby jsem očekávala, že tam svou přítomností budu nějak prospěšná. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si uvědomila, že to dobrovolnictví je užitečné taky i pro mě samotnou, hlavně když poznávám sebe samu v situacích, do jakých bych se doma ve svých vyjetých kolejích nikdy nedostala.

  Dar č. 4: Umím přijmout fakt, že dáváním člověk mnohem více dostane.

5)      Sedět při večeři dvě hodiny mi přišlo nejprve zbytečné, později snesitelné až příjemné, až nakonec naprosto přirozené.

  Dar č. 5: Už tolik nespěchám, zvláště ne s jídlem.

6)      Modelová situace: Skončila mše svatá a do kuchyně salesiánů naběhne skupina cca 8 dětí, kteří vypadají hladově a ptají se po jídle. Co uděláte?

a)      Odmítnete jim cokoli dát a vyženete je ven z kuchyně, jelikož se domníváte, že z toho, co není vaše, přece nemůžete nikomu rozdávat.

b)      Jdete se zeptat někoho, kdo situaci lépe rozumí a zachováte se podle jeho pokynů (pokud něco konkrétního sdělí).

c)      Vytáhnete chleba a začnete jej dětem mazat, ale nedopustíte, aby snědly veškeré zásoby.

d)     Dáte dětem všechno, co si přejí, vždyť jsou přece hladoví a doma mají mnoho hladových krků a málo jídla.

Řešení: Všechny odpovědi mohou být správné – záleží na okolnostech :-)

  Dar č. 6: Od romských dětí jsem se naučila, co to znamená „proste a dostanete“.

7)      Nebylo dne, aby mě nějakým způsobem nepřekvapila bulharsko-romská kultura. Vzpomínám třeba na mamku dvou holek, které bylo sotva 18, zarazil mě ten jednoduchý styl obydlí i života lidí v machale, to, jak vedle sebe může stát luxusní vila a polorozpadlý baráček, žasla jsem nad tím, jak jsou romčata neunavitelní a jak vydrží celý den být stále v pohybu (zvláště ti nejmenší), překvapilo mě, že nedokáží spolupracovat jako tým a pohádají se kvůli čemukoliv… prostě člověk nevycházel z údivu.

 Dar č. 7: Musela jsem přehodnotit své zažité myšlenkové stereotypy; na jednu stranu jsem vděčná za to, že žiju v Česku, ale na druhou stranu teď (snad) umím lépe přijímat odlišnosti.

8)      Je k nezaplacení, když jsou 4 dobrovolnice naladěné na stejné vlně a podobně praštěné :-) Jsem moc ráda za to, že jsem měla s kým sdílet potlačovaný smích u „telat“ při liturgii, slzy v očích nad svou bezmocností při snaze zorganizovat rozdováděné holky i své „umění“ kousavých poznámek.

 Dar č. 8: Každovečerní záchvaty smíchu jsou lékem na všechny nepříjemnosti, které se za den nashromáždily.

Závěrem už jen malá reklama: pokud byste se chtěli dozvědět o dobrovolné službě v Bulharsku něco objektivnějšího a systematičtějšího, pak doporučuju blog mé spoludobrovolnice Jany: https://clown.signaly.cz/ Anebo možná ještě víc doporučuju stránky http://www.adopcenablizko.cz/a/stat-se-dobrovolnikem/priprava-dobrovolniku/ kde se dozvíte, jak se můžete stát dobrovolníkem a zažít něco podobného. Nový kurz začíná na podzim – a třeba je to výzva právě pro Tebe!