Životní píseň

Písničku Životní od kapely Support Lesbiens jsem slyšela už asi 100x i přesto, že jsem neviděla žádný díl seriálu Přešlapy. Ale hrajeme ji s kapelou (a mimo jiné zazní na našem sobotním koncertě na nádvoří gymplu, čímž nám vůbec nechci dělat reklamu :-) ) a vždycky jsem ji prostě poslouchala, ale vlastně neslyšela. Až včera mě napadlo více si všímat o čem se v ní zpívá - a nevěřila jsem vlastním uším. Ta píseň tak dokonale zapadá do mé momentální situace, že si to jednoduše nemůžu nechat jen pro sebe.

"Srdce doutná, mám svý plány..." Jo, mám svý plány, ale zoufale cítím, že jsou to hlavně mé plány a i když se jich zuby nehty snažím držet, vím, že to pokaždé není to pravé, co po mě Bůh chce. Nepříjemná situace, taková až schizofrenní.

"Cesta dlouhá, zdaj se krásný..." Myslím si, že kdyby se mé plány splnily, měla bych krásný a spokojený život, ale na druhou stranu tak nějak tuším, že to, co pro mě připravuje Hospodin, je krásnější. Ověřuju si to v každodenních situacích - poté, co dopadnou úplně jinak, než jsem si představovala, zjistím, že je to tak vlastně nejlepší. Nejsem ale apriorně schopná s tímto vědomím přistupovat k životu, takže díky Bohu za to, že je cesta dlouhá a mám dostatek příležitostí se tomu učit.

"Tak proč jen pochybuju..." No proč vlastně? Proč důvěřuju, ale zároveň pochybuju? Proč chci důvěřovat, ale pořádně toho nejsem schopna? Proč pochybuju o tom, že Bůh chce, abych byla šťastná? Proč se snažím "mít Ho v hrsti", aby On jednal tak, jak chci já? Proč mi dělá tak velký problém umět pokorně sklonit hlavu?

"Je těžké býti sebou, sama se jen hádám..." Pokud jste se někdy dostali do situace, že ve vás byly naprosto protichůdné impulzy, tak víte, o čem mluvím. Hádám se sama se sebou, hledám a nacházím se chvíli v jedné, chvíli v druhé představě, až nakonec nevím, kdo vlastně ve skutečnosti jsem.

"Kdo si myslí, že se časem všechno změní..." Taky patříte mezi ně? Já teda jo, ale svým způsobem je mi jasné, že "samo" se nezmění nic, k té změně musím přispět já sama.

"Časem to není, pak ti zůstává jen snění..." Nechci žít jen v iluzi, ve snu, který se po probuzení rozplyne a zůstane z něj jen více či méně příjemný pocit. Chci umět své sny realizovat - a jsme zase u toho: realizovat podle plánu Božího nebo svého? Je to totéž, nebo se naše plány od základu liší?

"Život je jak vánočka, co chutná ti a voní, přesně podle toho, co nasypeš si do ní..." Miluju ve vánočce rozinky, ale znám taky lidi, co právě rozinky ve vánočce nesnášejí. Každý má tu svou oblíbenou chuť, a proto je těžké radit někomu, podle jakého receptu má postupovat. Čímž chci říct, že s pečením vánočky a hledáním těch nejoptimálněších přísad se stejně nakonec musím poprat sama, ačkoli rady zkušenějších pekařů nejsou úplně k zahození.

"A tak dávám a doufám, ale váhám..." Váhám dávat, dávat se ostatním a dávat se k dispozici k Bohu, protože mám strach, že bych mohla něco ztratit. Ano, vím, že ten, kdo chce svůj život zachránit, ztratí ho, a že i naopak to platí, ale když jde do tuhého, stejně se snažím, abych mé ztráty byly pokud možno co nejmenší.

"Dobrá zpráva, všichni zdrávi..." To teda příliš říct nemůžu, neboť musím myslet na jednu osobu mě blízkou, která momentálně na tom zdravotně není dobře - tak můžete třeba taky za ni hodit jednu střelnou modlitbu.

"Lásky pouť má..." Je moje pouť skutečně za láskou, za Láskou s velkým L? Nebo si na to jen hraju a hledám v každé lásce a službě svou seberealizaci a prosazení sebe samé? Asi jsem spíše ten typ, co hledá uznání druhých, což není úplně špatně, pokud se to nestane prvotní motivací.

"Je těžké býti s Tebou, ale bez Tebe strádám..." K tomu snad není ani potřeba něco dodávat. Jen Ty, Hospodine víš, jak moc chci trávit dny s Tebou, ale jak to nezvládám a pak cítím, že bez Tebe citelně postrádám smysl toho všeho.

"Stále sbírám kousky lásky..." Prosím Boha často o to, aby ke mě promlouval skrze druhé lidi, protože si myslím, že tak lépe pochopím, co mi chce říct. No a on skrze ty mé nejbližší opravdu promlouvá, a to dost intenzivně. A tak sbírám a dávám dohromady tu skládačku, co mi nabízí, problém je v tom, že mám dojem, že těch skládaček je víc. Jednoduše ty impulzy, co mi sesílá, nezapadají do jednoho obrazu, nepasují k sobě, ale evidentně stojí proti sobě a tak nevím, jak si je všechny mám přebrat.

"Čas se nedá vrátit zpátky..." Denně se mi přihodí, že ve svém životě hledám zkratku Ctrl+Z, ale ona tu nikde není. Stále si říkám, co by se asi stalo, kdybych se v určité situaci zachovala jinak - co všechno by se změnilo. Třeba bych se teď zabývala úplně něčím jiným a prožívala jiné věci. Ale stejně mě vede neochvějná jistota, že by si Bůh poradil i tak a vedl mě třeba jinudy, ale ke stejnému cíli.

"A někde v koutku duše pochybám šanci nedávám..." Už jsem to vlastně řekla: věřím, že všechno, co se děje, má svůj důvod a Hospodin přesně ví, proč tomu tak je a v pravý čas mi to zjeví. Problém je v tom, že bych chtěla znát přesně všechno předem a s dostatečným předstihem, abych se mohla připravit na to, co život přinese.

"Nechci ztratit všechno na čem si tak zakládám..." A zase jsme u těch ztrát a nálezů. Za svých téměř 20 let života jsem si vybudovala celkem slušné základy, na kterých by se dalo stavět dál. Ale hlodá ve mě myšlenka, že vzdát se těch jistot, které jsou ke všemu navíc dost relativní, by nemuselo být až tak úplnou ztrátou. Otázkou však zůstává, zda to opravdu po mě Bůh chce. Každopádně ale On dává mnohem víc, než kolik můžu ztratit.

No a pak mám ze včerejší zkoušky s kapelou ještě jeden silný zážitek: hrajeme taky písničku Pokoj v duši od Jany Kirschner. A tak když se řeklo, že budeme hrát Pokoj v duši, hrábla jsem do své hromádky not, projela jsem ji celou, ale ony noty jsem nenašla. Prohledala jsem to ještě jednou, ale Pokoj v duši tam prostě nebyl. A tak jsem si uvědomila, že vzhledem k tomu, že mi chybí i opravdový pokoj v mé duši, tak ani není divu, že ty noty neumím najít. A ve chvíli, kdy jsem teda chtěla zahlásit, že noty nemám, najednou jsem si všimla, že už je mám na pultu. Kdy a jak se mi tam dostaly nevím, ale co vím, je, že i pokoj v mé duši se nalézá tam, kde ho nehledám. A je na dosah ruky, stačí se jen dívat tím správným směrem. JEN.